Psychiatrie, psychologie, sexuologie

Místem primárního účinku většiny antidepresiv je plazmatická membrána. Vzhledem k amfifilním vlastnostem těchto léčiv dochází nejen k vazbě na specifická vazebná místa membránových proteinů, ale i k významným interakcím s lipidovou částí buněčných membrán a k průniku antidepresiv do buňky a interakcím s nitrobuněčnými elementy. Protože terapeutické účinky antidepresiv se projevují až po delší době jejich podávání, je nutné poznat i jimi vyvolané adaptivní buněčné změny vedoucí ke změnám funkce neurotransmiterových systémů v mozku. V této práci jsou shrnuty výsledky studia mechanismů účinků antidepresiv a jejich interakcí s modelovými i buněčnými membránami, které jsem publikoval v letech 2004-2006.

Synaptický přenos nervového signálu; hypotézy poruch nálady; antidepresiva; membránový přenašeč pro serotonin při depresi a její léčbě; interakce antidepresiv s lipidovými membránami; komentář a diskuse k vlastním experimentům.

Tato práce je zaměřena na možnosti použití fluorescenční spektroskopie v lékařském výzkumu, především v oboru neurověd, kdy se využívá 1. závislosti emisních vlastností fluoroforu na prostředí, v němž se nachází; 2. přenosu elektronové excitační energie mezi donorem a fluoreskujícím akceptorem; 3. polarizované fluorescence. V první kapitole je shrnuta základní teorie fluorescence, v druhé kapitole uvádím stručný přehled fluoroforů používaných v biomedicíně a třetí část je věnována popisu vybraných experimentů.

Požadavek indikace pro určitou terapii a diferencovaný přístup v rogersovské terapii samotné vedl k vytvoření diferenciálního modelu inkongruencí a diagnostického prostředku ve formě dotazníku RIAI (Regensburger Inkongruenzanalyseinventar - Regensburgský inventář analýzy inkongruencí).  

Studie upozorňuje na skutečnost, že se v odborné literatuře pojednává o bolesti u děti a o kvalitě života nemocných dětí spíše odděleně, vzájemné vztahy se nezkoumají do hloubky. Přehledová studie je členěna do tří částí. Nejprve jsou shrnuty současné názory na pojem bolest a jeho vztah k příbuzným pojmům (nocicepce, strádání, utrpení a bolestivá situace). 

Opravdovost, nepodmíněné pozitivní přijetí a odpovídající empatické porozumění tak, jak jsou nabízeny terapeutem, jsou proměnnými terapeutického procesu a rozhodně ovlivňují terapeutický výsledek. Vyskytují se v průběhu terapeutického vztahu v různé míře a Rogers (1967) teoreticky předpokládá přímou úměrnost s terapeutickou změnou u klienta: "Čím vyšší bude stupeň opravdovosti terapeuta, tím zřetelnější bude posun v klientově prožívání a větší konstruktivní změna osobnosti klienta po terapii. Čím očividnější bude pro klienta ničím nepodmíněná emoční blízkost v terapeutickém vztahu a čím více dá terapeut najevo přesné empatické porozumění, tím evidentnější bude klientova zapojenost v procesu terapie a jeho následná změna osobnosti." Tyto vlastnosti se dají nacvičovat a přiožená tabulka slouží k nácviku podpůrného rozhovoru.

Hypochondrická porucha je charakterizována úzkostným sebepozorováním a strachem z nemoci. Postižený se obává, že má jednu nebo více závažných a progredujících tělesných nemocí. Terapie hypochondrické poruchy je často svízelná. Pacienti navíc zpočátku odmítají psychiatrickou léčbu a trvají na přítomnosti tělesné poruchy. 

Způsob chápání psychického a tělesného bytí jako něčeho odděleného je častým názorem zakořeněným v našem myšlení. Tento názor byl v historii evropského myšlení filosoficky formulován jako tzv. Karteziánský dualismus. Podle tohoto dělení svět sestává ze dvou základních a od sebe oddělených substancí bytí psychického (res cogitans) a bytí materiální povahy (res extensa), tedy doslovně toho druhu bytí, které je rozprostraněné. V tomto kontextu určité jevy jsou chápány více jako přináležející k té či oné substanci byť obě jsou spojeny v tzv. psychofyzickém paralelismu. Skutečnost, že účinek toxické látky, úraz či jiná organická porucha může vyvolat změny psychické z hlediska současného pohledu nikoho příliš nepřekvapuje, byť zde jde o překonání hranice mezi psychickým a tělesným. Na straně druhé tzv. psychosomatické fenomény, kdy trýznivé myšlenky, stres či trauma jsou „materializovány“ do tělesného onemocnění jsou i nyní něčím čemu v mnohých případech jen s obtížemi může člověk věřit. Slovy Thomase Kuhna lze říci, že se zde dotýkáme paradigmatu, které představuje anachronismus našeho myšlení ve kterém psychické, přes svoji nadřazenost substance blízce se dotýkající božského, ztratilo realitu ve vztahu k tělesné polaritě bytí.