Vyhledávání

Způsob chápání psychického a tělesného bytí jako něčeho odděleného je častým názorem zakořeněným v našem myšlení. Tento názor byl v historii evropského myšlení filosoficky formulován jako tzv. Karteziánský dualismus. Podle tohoto dělení svět sestává ze dvou základních a od sebe oddělených substancí bytí psychického (res cogitans) a bytí materiální povahy (res extensa), tedy doslovně toho druhu bytí, které je rozprostraněné. V tomto kontextu určité jevy jsou chápány více jako přináležející k té či oné substanci byť obě jsou spojeny v tzv. psychofyzickém paralelismu. Skutečnost, že účinek toxické látky, úraz či jiná organická porucha může vyvolat změny psychické z hlediska současného pohledu nikoho příliš nepřekvapuje, byť zde jde o překonání hranice mezi psychickým a tělesným. Na straně druhé tzv. psychosomatické fenomény, kdy trýznivé myšlenky, stres či trauma jsou „materializovány“ do tělesného onemocnění jsou i nyní něčím čemu v mnohých případech jen s obtížemi může člověk věřit. Slovy Thomase Kuhna lze říci, že se zde dotýkáme paradigmatu, které představuje anachronismus našeho myšlení ve kterém psychické, přes svoji nadřazenost substance blízce se dotýkající božského, ztratilo realitu ve vztahu k tělesné polaritě bytí.