Lékařská psychologie a psychoterapie 2 [B00471]

Autoři recenzované knihy se snaží vytvořit model psychoterapeutické péče u pacientů s colitis ulcerosou a Crohnovo nemocí. Psychosomatický pacient je, jak známo, pacient obtížný. Jeho onemocnění nabývá vetšinou chronického charakteru. Pouhou péčí o jeho tělesné symptomy se takové onemocnění vyléčí jen obtížně. Pro psychosomatické pacienty je adekvátní celostní medicínský přístup zahrnující také psychoterapii. Prof. Dr. Rainer Sachse z fakulty pro psychologii na Bochumské universitě se snaží ve své knize „Psychologická psychoterapie u chronických zánětů střevních onemocnění“ vytvořit model psychoterapeutické péče u pacientů s colitis ulcerosou a Crohnovo nemocí.

Studie upozorňuje na skutečnost, že se v odborné literatuře pojednává o bolesti u děti a o kvalitě života nemocných dětí spíše odděleně, vzájemné vztahy se nezkoumají do hloubky. Přehledová studie je členěna do tří částí. Nejprve jsou shrnuty současné názory na pojem bolest a jeho vztah k příbuzným pojmům (nocicepce, strádání, utrpení a bolestivá situace). 

Opravdovost, nepodmíněné pozitivní přijetí a odpovídající empatické porozumění tak, jak jsou nabízeny terapeutem, jsou proměnnými terapeutického procesu a rozhodně ovlivňují terapeutický výsledek. Vyskytují se v průběhu terapeutického vztahu v různé míře a Rogers (1967) teoreticky předpokládá přímou úměrnost s terapeutickou změnou u klienta: "Čím vyšší bude stupeň opravdovosti terapeuta, tím zřetelnější bude posun v klientově prožívání a větší konstruktivní změna osobnosti klienta po terapii. Čím očividnější bude pro klienta ničím nepodmíněná emoční blízkost v terapeutickém vztahu a čím více dá terapeut najevo přesné empatické porozumění, tím evidentnější bude klientova zapojenost v procesu terapie a jeho následná změna osobnosti." Tyto vlastnosti se dají nacvičovat a přiožená tabulka slouží k nácviku podpůrného rozhovoru.

Způsob chápání psychického a tělesného bytí jako něčeho odděleného je častým názorem zakořeněným v našem myšlení. Tento názor byl v historii evropského myšlení filosoficky formulován jako tzv. Karteziánský dualismus. Podle tohoto dělení svět sestává ze dvou základních a od sebe oddělených substancí bytí psychického (res cogitans) a bytí materiální povahy (res extensa), tedy doslovně toho druhu bytí, které je rozprostraněné. V tomto kontextu určité jevy jsou chápány více jako přináležející k té či oné substanci byť obě jsou spojeny v tzv. psychofyzickém paralelismu. Skutečnost, že účinek toxické látky, úraz či jiná organická porucha může vyvolat změny psychické z hlediska současného pohledu nikoho příliš nepřekvapuje, byť zde jde o překonání hranice mezi psychickým a tělesným. Na straně druhé tzv. psychosomatické fenomény, kdy trýznivé myšlenky, stres či trauma jsou „materializovány“ do tělesného onemocnění jsou i nyní něčím čemu v mnohých případech jen s obtížemi může člověk věřit. Slovy Thomase Kuhna lze říci, že se zde dotýkáme paradigmatu, které představuje anachronismus našeho myšlení ve kterém psychické, přes svoji nadřazenost substance blízce se dotýkající božského, ztratilo realitu ve vztahu k tělesné polaritě bytí.