Přednáška Kardiovaskulární choroby a jejich farmakoterapie v geriatrii je určena pro klinickou výuku studentů 3.-6. ročníku 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v praze v oboru geriatrie. Problematika se svým obsahem dotýká také vnitřního lékařství a výuky farmakologie s důrazem na léčbu kardiovaskulárních chorob ve stáří. Vzhledem k celkově stárnoucí populaci a prevalenci kardiovaskulárních chorob ve stáří je tato kapitola geriatrie nanejvýš aktuální.
Osteoporóza je systémové metabolické onemocnění skeletu, charakterizované poruchou mechanické odolnosti kosti a v důsledku toho zvýšeným rizikem zlomenin. Mechanická odolnost kosti je podmíněna množstvím a kvalitou kostního minerálu a organické matrix, mikroarchitekturou a geometrií kosti a dalšími aspekty kvality kostní hmoty (NIH Consensus Development Panel on Osteoporosis prevention, diagnosis, and therapy. JAMA [2001]; 285 [6]: 785−95).
Osteoporóza postihuje zpravidla celý skelet, ale nemá výraznější charakteristické klinické symptomy. Osteoporóza je rizikovým faktorem zlomenin, podobně jako je hypertenze rizikovým faktorem iktu. Osteoporotické zlomeniny vznikající spontánně nebo při nepřiměřeně malém úrazu (po pádu ze stoje). Zejména zlomeniny obratlů a proximálního femoru vedou k předčasnému úmrtí, invalidizaci a k závislosti postižených osob na dopomoci a jsou závažným ekonomickým problémem.
Ateroskleróza periferních tepen je vedle postižení koronárních a cerebrálních tepen součástí novodobé pandemie, která může ohrožovat končetinu, stejně jako vést k ohrožení života. Ateroskleróza, jako hlavní příčina zúžení nebo uzávěru periferních tepen, je nejčastěji lokalizována na tepnách dolních končetin a manifestuje se nedostatečnou perfuzí tkání při zátěži, v pokročilejších fázích i v klidu. Projevy ischemické choroby dolních končetin (ICHDK) jsou různorodé – od symptomatických forem (ale s již detekovatelnou chorobou) přes typické klaudikace (v různých lokalizacích podle výše postižení tepen) po projevy kritické končetinové ischemie (s klidovými bolestmi nebo dokonce vznikem tkáňových defektů), s možným vyústěním v nutnost amputace končetiny.
Poruchy nálady jsou jednou z nejčastějších duševních poruch a postihují z hlediska celoživotního téměř pětinu populace. Jednoroční prevalence afektivních poruch se přitom pohybuje v Evropě mezi 5 a 10 % (29). Ekonomické důsledky tohoto onemocnění jsou enormní (2). Ve vyspělých státech současného světa představují deprese nejčastější příčinu ztrát pracovní schopnosti.
V klinické praxi se setkáváme s několika formami depresivních obtíží: akutní (depresivní) reakce na stres, porucha přizpůsobení, periodická depresivní porucha projevující se depresivní epizodou a dystymie (21). Bipolární deprese a organická depresivní porucha mají jiné charakteristiky, průběh i léčbu a jsou pojednány v této kapitole. Zvláštní problematiku představují symptomatické (sekundární) deprese způsobené tělesnými faktory, kterým budeme věnovat pozornost v druhé polovině textu.
Zánět je jedna z fylogeneticky nejstarších reakcí organizmu, která směřuje k eliminaci noxy a následné reparaci tkáně. Při zánětlivé reakci dochází jak k místním, tak systémovým změnám. Místní reakce na zánět zahrnuje vazodilataci, zvýšení permeability cév, chemotaxi neutrofilů, uvolňování lysosomálních enzymů a agregaci trombocytů. Celková reakce zahrnuje horečku, leukocytózu a syntézu a uvolňování proteinů akutní fáze játry.
Úvodní fáze zánětu je označována jako reakce akutní fáze. Je to nespecifická, uniformní, obranná reakce tkáně na poškození bez ohledu na příčinu – infekcí počínaje, přes mechanická, fyzikální, chemická, hypoxická, immuno-alergická poškození, malignitou konče. Dochází při ní ke kaskádě humorálních a celulárních změn a syntéze specifických prozánětlivých proteinů v játrech – tzv. proteinů akutní fáze (APP – acute phase protein).
Probíhá nezávisle a paralelně s cílenou imunitní odpovědí.