BURNOUT SYNDROM: TEORETICKÁ VÝCHODISKA, DIAGNOSTICKÉ A INTERVENČNÍ MOŽNOSTI

Již téměř čtvrtstoletí se psychologové zabývají stavy celkového, především pak psychického vyčerpání, jež se manifestuje v oblasti kognice, motivace i emocí a jež zasahuje a ovlivňuje postoje, názory, ale i výkonnost a následně celé vzorce především profesionálního chování a jednání osob, u nichž došlo k iniciaci proměnných, ovlivňujících vznik a rozvoj tohoto syndromu. Současně se jedná o velmi aktuální problém medicínský, neboť burnout syndrom (syndrom vyhořeni"" či „vyhasnutí", nejvhodněji podle Vymetala /1994/ „vyhaslosti")- kromě výše uvedených oblastí psychiky - ovlivňuje podstatné i kvalitu života osob, u nichž se vyskytuje, a vykazuje některé podobné či téměř shodné charakteristiky s příznaky i důsledky některých duševních onemocnění a poruch. Za jeden z nejpodstatnějších iniciujících faktorů vyhaslosti je považováno působení chronického stresu. Za vnitřní klíčový faktor, který ovlivňuje rezistenci člověka vůči negativním účinkům stresu, je pokládána osobnost jedince. Za klíčový vnější, sociálně založený faktor je pokládána sociální opora, tj. systém sociálních vztahů a vazeb, jež člověk jednak produkuje ve vztahu k okolí, jednak z tohoto okolí přijímá.